LiStOVáNí - Torey L. Hayden: Zvíře

Datum: 18. 9. 2017 17:00
Místo konání: Divadlo Oskara Nedbala, Divadelní 218

...aneb Příběh o klukovi, který promluvil.

Víte, jak to chodí v ústavech pro psychicky nemocné děti? Kolik toho znáte ze života za zdí? Jak se terapeut může vcítit do někoho nemocného a pomoci mu od jeho trápení a strachů, když ani vzdáleně nemůže pochopit, co ho skutečně trápí?
Celý příběh se odehrává v ústavu Garson Gayer, kde se speciální pedagožka Torey setkává s podivným chlapcem Kevinem. Nikdo neví, co se mu stalo v minulosti, proč se pořád schovává pod stolem, trpí silnými fobiemi a hlavně proč nemluví. Torey se snaží vypátrat chlapcovu minulost a pomoci mu začlenit se do běžného života. Vše se ale jeví jako marná snaha a nikdo se již Kevinem nechce zabývat. Torey je jeho poslední nadějí, jak získat zpět alespoň střípek normálního života. To se však jeví jako nedosažitelný cíl, tedy alespoň ze začátku.

Zajděte na LiStOVáNí za osobní účasti americké autorky, speciální pedagožky, psychoterapeutky a hvězdy ve svém oboru dětské psychoterapie Torey L. Hayden, která čerpá náměty knih ze své praxe. Přestože se jedná o příběhy neveselé, nebude chybět svérázný humor. Po představení bude následovat diskuze, autogramiáda a prodej knih.
Účinkují: Pavel Oubram a Věra Hollá, vstup 80 Kč.
Vydalo nakladatelství Portál. V MekTa je toto nakladatelství zastoupeny těmito tituly.

Ukázka >
„Někdy když v noci ležím v posteli…,” začal jednoho dne. „Víš, jaké to je, když ležíš v posteli a je tma? Na chodbách se nechává rozsvíceno, ale v pokojích se po desáté hodině svítit nesmí. Z toho se pak dělají stíny. Docela obyčejné věci vrhají stíny, které se všude natahují. Ležím, dívám se na ně a říkám si: jsou to přece jenom obyčejné věci. Tohle je jenom můj stůl. A tamto je obyčejná židle. Jenže ty stíny tak nevypadají. Připomínají něco úplně jiného.”
Obrátil se a letmo se na mě podíval. Jeho hlas byl jako vždy velice tichý. Když Kevin mluvil, znělo to spíš, jako by si povídal polohlasem sám pro sebe. Mluvil vždycky tiše, skoro jako ze spaní. Připomínalo mi to chvíle, kdy mi v hlavě zněly mé vlastní myšlenky.
„Vypadají jako lidé,” pokračoval Kevin.
„Jako lidé, o kterých si člověk myslí, že tě mají rádi, ale o kterých najednou víš, že tě rádi nemají. Židle, stůl a všechno ostatní se ve tmě  mění. Stejně jako se mění lidé. Ležím v posteli a říkám si: tak takhle vypadá židle doopravdy. To, jaká se zdá přes den, je jenom klam. Na světle tak vypadá jenom proto, abych si myslel, že všechno je v pořádku. Jenže v noci se z toho stane ošklivá věc. Pak vím, že i ve dne je všechno uvnitř ošklivé. A bude to zase ošklivé, až zůstanu sám. Až bude tma. Židle bude ošklivá.”
Na krátkou chvilku se mezi námi rozhostilo ticho. Zalévalo mě ranní slunce a bylo mi teplo.
„Bojím se židlí,” řekl Kevin. Když jsem nic neříkala, podíval se na mě. Potom sklopil oči dolů ke koberci, kde si hrál s jakousi neviditelnou věcí. „Pokouším se ničeho nebát. Snažím se s tím bojovat. Ale moc mi to nejde. Najednou je to všude. Je to jako bojovat s nocí.” (topzine.cz)

Proběhlá LiStOváNí >




comments powered by Disqus