Pro studenty nej učitel, pro literáty nadějný básník. To je čerstvý držitel ocenění Zlatý Ámos, Tomáš Míka

“Za ty čtyři roky se mu podařilo nejednoho ‘literárního barbara’ změnit v milovníka literatury. To samé platí o tak nudné a obtížné středověké filosofii. Po jeho hodinách zsv chodíme po třídě a řešíme spor o universálie,” napsali o Tomáši Míkovi maturanti ze 4.B GPdC v Táboře do nominačního příběhu ankety o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos.

Nejen jejich příběh, ale celková spolupráce s jejich třídním profesorem zapůsobila. Tomáš Míka se tak stal laureátem ocenění, které se uděluje v rámci oslav výročí narození Jana Amose Komenského a ke Dni učitelů už 27 let. Porazil dalších jednadevadesát aspirantů.

Jaká byla vaše první reakce po vítězství Zlatého Ámose?
Byl jsem hrozně překvapenej, ale rád. Měl jsem radost, za sebe i za studenty, procházeli jsme tím společně. Nebral jsem to jako individuální disciplínu.

Co na ocenění říká vaše okolí? Kolegové, rodina?
Já mám skvělé kolegy i rodinu, všichni fandili, stáli za mnou.

Měl jste příležitost titul nějak oslavit?
Bohužel, neměli jsme šanci se s maturanty sejít, ale napsali jsme si. A těšíme se, že se zase sejdeme a pořádně všechno oslavíme. I když už to možná nestihneme v tomto školním roce, čekali jsme, že tu jízdu spolu dojedeme až do konce, ale asi nám to bude odepřeno.

Jak zvládáte výuku během koronaviru?
Učím spíš starší studenty a s nimi jsem zvyklý používat Bakaláře (pozn. komunikační online systém), tak u něj zůstáváme, dají se v něm zadávat úkoly i sledovat, jak je studenti plní.

Co myslíte, je online výuka cesta k proměně školství?
Cesta to určitě není. Myslím, že se teď ukázalo, a to nejen učitelům a studentům, ale i veřejnosti, že školní prostředí je důležité. Že to není jen místo, na které všichni nadávají, ale že je důležité pro učební proces i osobní životy. Uvědomujeme si, že nás to ve škole baví a chybí nám. Alespoň studenti mi to tak píšou. To je jeden z pozitivních důsledků toho, co se teď děje.

Chtěl jste být učitelem od dětství?
Neměl jsem úplně jasný plán, co chci jednou dělat. V době maturity mi ještě nebylo osmnáct, nevěděl jsem, co dál, ale chtěl jsem studovat češtinu a společenské vědy. Šel jsem na ‘pedák’ a v posledním ročníku jsem během praxe zjistil, že mě učení baví. Po absolutoriu jsem vycestoval do USA, kde jsem chvíli pracoval, a po návratu do Čech jsem se rozhodl pro učení. Zjistil jsem, že je to jeden ze způsobů, jak žít svým oborem, a zároveň mě bavilo pracovat s mladýma lidma.

Jste přísný kantor?
Řekl bych, že jsem přísný tam, kde bych měl být. Podle mě není dobrá nějaká paušální přísnost. Je důležité odhadnout, kdy je přísnost užitečná a kdy ne.

Jaké jsou podle vás obecné vlastnosti, které by měl pedagog mít?
Zdá se mi, že všichni předpokládají, že středobodem výukového procesu je učitel. Přitom do něj nastupuje větší množství hráčů, kteří taky přebírají odpovědnost - studenti, škola, kolegové, rodiče. Podle mě je hrozně důležité, aby na ně měl učitel štěstí. Ale abych se úplně nevykroutil z otázky…Učitele by měl bavit obor, který učí. Jak alespoň vím od studentů, poznají, jestli učitel svým oborem žije, nebo ho jen živí. A taky by učitel měl být rád mezi mladými lidmi, ve školním prostředí. Měl by být trpělivý (což já úplně nejsem), mít základní nadhled, mít rád lidi.

Patří podle vás do školy pětky, poznámky?
Poznámku jsem na gymplu dal asi jednou a spíš z recese, což naštěstí studenti i rodiče pochopili, a pětky dávám, nejradši bych je samozřejmě nedával, ale občas některé výkony jinak ohodnotit nelze. A studenti moc dobře vědí, že jsou zasloužené.

Jací jsou dnešní studenti?
Stejní jako jsme byli my, jsou mezi nimi studenti pečliví, ambiciózní (u nás se naštěstí nevyskytují ti nezdravě ambiciózní) a pak ti, které obecně baví život, mají spoustu jiných zájmů a škola je jen na okraji jejich života. A pak je vyhecuje až maturita.

Vy jste byl jaký žák?
Úplně normální, moc jsem studium neprožíval, nebyl jsem premiant, ale zase sem tam jsem se něco naučil. Byl jsem podobný jako moji studenti.

Co rád děláte ve volném čase?
Studuju, čtu, píšu. Nebo sportuju, hraju fotbal i florbal, jezdím na kole i hodně chodím. Cestuju a žiju s rodinou.

Jakou literaturu rád čtete?
Čtu hlavně poezii, beletrii sem tam, ale nemám na ni moc čas. Mám oblíbené české básníky, je to hrozně dlouhý seznam, je zajímavé je číst a zároveň je osobně znát a vídat se s nimi. Mám rád třeba Zbyňka Hejdu, Petra Borkovce, Miloše Doležala. Čtu ale i odborné teologické i literárně-historické knihy.

Sám publikujete pod pseudonymem Mořic Klein. Proč jste zvolil toto jméno?
Tohle jméno jsem kdysi našel u nás v Sedlci na místním židovském hřbitově. Mořic Klein byl poslední Žid, který tu byl pohřbený za 2. světové války. Jeho náhrobek nebyl z kamene jako ostatní kolem, byl jen z takové papundeklové desky. Na mě to tehdy hrozně zapůsobilo, ale nepřemýšlel jsem o tom jméně jako o pseudonymu. Jednou jsem pak potřeboval někde publikovat a nemohl jsem pod svým vlastním jménem, protože Tomáš Míka je na české literární scéně už zavedené jméno. Tak jsem celkem bezmyšlenkovitě zvolil tento pseudonym a ani jsem nepočítal s tím, že ho budu potřebovat delší dobu nebo třeba celý život. A nějak se to v časopiseckém prostředí chytlo. I když to zní bizarně a připadá mi to uhozený. Ale to jméno pro mě má silný příběh.

Vydal jste několik knih, píšete do literárních časopisů. Jak byste popsal svou tvorbu?
Hodně mi vyhovují koláže. Takové kombinace básnických i prozaických textů, záznamů. Zpětně si uvědomuju, že užívám podobný tvar jako Jakub Deml, který je mi svou tvorbou po léta hodně blízký. Kdysi jsem si myslel, že budu vydávat zvlášť knihy poezie a zvlášť povídky, ale vždycky to nejde odtrhnout.

Zmínil jste Jakuba Demla jako svou inspiraci. Kdo vás ještě inspiruje?
Na prvním místě určitě Jan Čep. On, Jakub Deml i Bohuslav Reynek nebo Jan Zahradníček mi hodně ‘polidštili’ katolicismus. Teď zrovna čtu monografii o Janu Zahradníčkovi, kterou napsali mí bývalí učitelé v doktorandském semináři, docenti Jan Wiendl a Josef Vojvodík.

A jak k vám přichází inspirace? Jak tvoříte?
Přichází neočekávaně, jeden čas se mi zdálo, že ideální prostředí je třeba v autě, když jedu do práce, nebo ve vlaku, taky cestou do práce. Musí přijít čistý impuls, snažím se to nijak nefiltrovat, neovlivňovat a naučit se přijmout myšlenky, jak přicházejí (což byl docela dlouhý proces). Teprve v druhém plánu přijde chvíle, kdy nějak zúročím poznatky z literární teorie.

Jste ten typ autora, co si své nápady okamžitě zapisuje, aby nezapomněl?
Mám to nutkání, ale zapisování je někdy brzda, většinou je dobrý tomu nechat volný průběh a spoléhat na paměť.

Máte teď tvůrčí období?
Myslím, že ve mně pořád něco pracuje a občas se to dostane na papír. Teď jsem toho sice moc nenapsal, ale už se tím nezneklidňuju, protože minulá období mi ukázala, že i když jsem nic nenapsal, tak se něco připravovalo, něco jsem zpracovával a tuším, že ta silná období, kdy to pak ze sebe člověk chrlí víc, zase přijdou.

Mohla by u vás někdy zvítězit literární tvorba nad učením?
Asi z různých důvodů ne. Jednak, tvorba člověka neuživí, když chce psát, co považuje opravdu za vlastní. Za druhé, já asi potřebuju obě ta prostředí, to komorní, kde je klid na tvorbu, i to živé mezi lidmi a to mi poskytuje škola. Ten dualismus soukromí, samoty i rušného prostředí školy je pro mě ideální.

PS: Jakmile se uvolní opatření ohledně koronaviru a žáci se opět vrátí do lavic gymnázia, Tomáše Míku čeká slavnostní “korunovace” a drobná výhra pro něj a jeho 4. B. Na online vyhlášení soutěže se můžete podívat tady.

MEDAILONEK
Tomáš Míka se narodil roku 1976 v Benešově. Vyrostl v Sedlci-Prčici, kde žije s manželkou a dětmi dodnes. Vystudoval češtinu a společenské vědy na Univerzitě Hradec Králové. Po studiích krátce pracoval v USA, po návratu do Čech působil jako pedagog na Gymnáziu Špitálská v Praze i v dětském domově se školou v Sedlci. Posledních deset let učí na Gymnáziu Pierra de Coubertina v Táboře český jazyk a základy společenských věd. Kromě jiného také píše básně a povídky. Publikoval časopisecky (v Hostu, Tvaru, Welesu, Sedmé generaci) a v internetovém almanachu Wagon. Jako umělecký pseudonym používá židovské jméno Mořic Klein.

DÍLO
1. Otherside (Nová tiskárna Pelhřimov, 2008)
Zápisky z pobytu v Americe i vzpomínky na ni. Obsáhlý cestopis autor 7 let proškrtával, co nešlo proškrtat, to zůstalo v Otherside.

2. Ostatky (Nová tiskárna Pelhřimov, 2014)
Koláž, kombinace básnických i prozaických textů, záznamů. Sbírka je komponovaným výborem z několika volných cyklů, např. z cyklu Cikánov, Pohyby podzimu, Průklepy krajiny či Skrz.

- ukázky povídek:
Kusem dědy, kusem sebe
Jestli to chceš mít romantický, di tudy!

3. Cikánov (Nová tiskárna Pelhřimov, 2017)
Básnická sbírka, inspirovaná prostředím dětského domova se školou, ve kterém autor téměř čtyři roky pracoval jako učitel.

Úryvek tady.
Rozhlasové zpracování tady.
Mikrorecenze tady.
Přepis hodnocení Cikánova z úvodu ke čtení ve Fra P. Borkovec - slovo k Cikánovu.pdf.

4. Protější svahy (chystá se vydání v nakladatelství Dauphin)
Koláž, kombinace básnických i prozaických textů, citací.

Ukázka tady (Dobrá adresa - Jsem ticho, str. 25), tady i tady.

5. Celou noc jsem tehdy šel (zatím nemá nakladatele)
Prozaičtější dílo, úryvky poezie.

- povídka Krvesaje (Dobrá adresa, str. 43)

- recenze monografie Antonín Šít od Jaromíra Procházky (Dobrá adresa, str. 60)