NepřemoŽENY / výstava

Výstava NepřemoŽENY představuje sedm příběhů žen, které statečně vzdorovaly komunistickému režimu. Přibližuje jejich odvahu, vytrvalost i osobní oběti, jimiž čelily věznění, výslechům či každodennímu tlaku. Každý plakát s příběhem doplňují autentické audiovzpomínky – osobní svědectví, která bourají stereotypy o ženské slabosti a ukazují, kolik podob může mít odvaha. Celkem deset plakátů zahrnuje také širší historický kontext a archivní fotografie či materiály. Výstava tak citlivě propojuje osobní osudy s obrazem společnosti, v níž se tyto silné příběhy odehrávaly. 

Akce se koná v rámci Měsíce Příběhů bezpráví, který pořádá Jeden svět na školách.  

Měsíc Příběhů bezpráví se koná od roku 2005 každý listopad na stovkách základních a středních škol po celé České republice. Zapojené školy promítají filmy s tematikou československých dějin a zvou hosty – pamětníky, filmaře, protagonisty i historiky – na pofilmové debaty. Za 20 let existence projektu proběhlo 11 330 projekcí, které navštívilo bezmála 530 000 žáků. 

Dana Němcová - psycholožka, matka sedmi dětí, signatářka a mluvčí Charty 77 a spoluzakladatelka VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) přišla přišla v roce 1977 kvůli podpisu Charty o zaměstnání a živila se jako uklízečka či domovnice. Její byt v Ječné ul. č. 7 blízko Karlova náměstí se stal útočištěm opozice. V roce 1979 byla zatčena a strávila půl roku ve vazbě, v lednu 1989 ji StB opět zadržela během Palachova týdne. Navzdory perzekuci, výslechům a odchodu manžela do exilu zůstala s dětmi v Československu. Po roce 1989 se zapojila do veřejného života a pomoci uprchlíkům. Její odhodlání, otevřenost a víra v lidskost z ní činí jednu z nejvýraznějších osobností.

Milada Horáková - česká právnička, politička, demokratka, národní socialistka a feministka. Manželka zemědělského inženýra a novináře Bohuslava Horáka. Dva roky po komunistickém převratu v únoru 1948 se stala obětí justiční vraždy v důsledku jednoho z nejznámějších politických procesů v komunistickém Československu, ve kterém byla odsouzena za spiknutí proti republice.
> Milada Horáková v MeKTa

Dagmar Šimková byla ve třiadvaceti letech zatčena Státní bezpečností. Obvinili ji z ukrývání dvou vojenských zběhů, roznášení protistátních tiskovin a „soustavného se zabývání myšlenkou na ilegální útěk do nepřátelské ciziny“. Krajský soud v Českých Budějovicích ji v únoru 1954 odsoudil k osmi letům vězení za velezradu a vyzvědačství. Prokurátor se však odvolal – mladá dívka se u soudu chovala hrdě a nepokorně – a Nejvyšší soud jí trest zvýšil na patnáct let, zbavil ji občanských práv a zkonfiskoval majetek. Prošla několika věznicemi, čelila surovosti dozorců i nelidským podmínkám. Pokus o útěk jí vynesl další tři roky. Z vězení vyšla až roku 1966, strávila v něm tedy čtrnáct let. V roce 1968 emigrovala do Austrálie. Její odvaha a nezlomnost jsou trvalým symbolem odporu proti totalitě.
> Kniha Dagmar Šimkové Byli jsme tam taky v MeKTa

Jarmila Bělíková – psycholožka a druhá nejmladší zakládající členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Po podpisu Charty 77 přišla o práci a dvanáct let se živila jako uklízečka. V roce 1979 byla zatčena a strávila sedm měsíců ve vazbě, kde trpěla vážnými zdravotními obtížemi. Adekvátní lékařskou péči jí komunisté neposkytli. Přesto se bezprostředně po propuštění vrátila k práci pro VONS a dokumentovala případy perzekuce. Byla pod neustálým drobnohledem Státní bezpečnosti, trestní stíhání proti ní skončilo až po deseti letech. Spoluzaložila samizdatovou knihovnu Hrobka. Po roce 1989 se mohla vrátit ke své profesi. Svou vytrvalostí a klidnou odvahou se zařadila mezi nejstatečnější ženy disentu.

Ivanka Lefeuvre se postavila komunistickému režimu už jako studentka psychologie. V roce 1971 byla ve svých dvaadvaceti letech zatčena za účast na letákové protestní akci a strávila několik měsíců ve vazbě. Po propuštění jí komunisté znemožnili dokončit studium v Brně. Později podepsala Chartu 77 a aktivně spolupracovala s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Spolu s druhým manželem Martinem Hyblerem a malými dětmi čelila silné perzekuci – častým výslechům, sledování i opakovaným domovním prohlídkám. Dodnes zůstává nevyjasněná smrt jejího bratra, která se stala dalším bolestivým stínem komunistické minulosti. V roce 1982 byli manželé v rámci akce StB „Asanace“ donuceni odejít do Francie. Ivanka vystudovala klinickou psychologii v Bordeaux, věnovala se ochraně ohrožených dětí, včetně propojování českých a francouzských odborníků. Zůstala v těsném kontaktu s českým disentem i po emigraci – spolupracovala s Pavlem a Ivanou Tigridovými, Amnesty International či Mezinárodní federací lig pro lidská práva. Je symbolem ženské statečnosti a vytrvalosti.

Dagmar Skálová - skautská vedoucí, přezdívaná Rakša, se v roce 1949 zapojila do protikomunistického odboje, který připravovala skupina Květoslava Prokeše. Během puče měla spolu s dalšími skauty dělat spojku a zajišťovat lékařské ošetření. Po prozrazení akce byla zatčena a v srpnu 1949 odsouzena za velezradu na doživotí. Během výslechů projevila mimořádnou statečnost – vzala vinu na sebe, a ochránila tak řadu dalších skautů před zatčením. Ve vězení strávila 16 let, během nichž se podílela na protestních aktivitách, včetně dopisu generálnímu tajemníkovi OSN v roce 1956. Propuštěna byla až v roce 1965. Za svou odvahu a neochvějné postoje byla v roce 1997 vyznamenána Řádem Tomáše Garrigua Masaryka.