Táborská knihovna se připravuje na nové vedení
Táborskou knihovnu čeká významná změna. Její ředitelka, Mgr. Eva Staněk, která stála u mnoha pozitivních proměn a modernizace, se rozhodla k 30. červnu 2025 svou funkci opustit. Jaké důvody ji k tomu vedly? A co táborskou knihovnu čeká dál? Přečtěte si rozhovor s Evou Staněk.
Paní ředitelko, v jakém rozpoložení z knihovny odcházíte?
Odcházím s pocitem dobře vykonané práce. A také s úlevou – knihovna je v bezvadné kondici, má jasný směr, skvělý tým a rozběhnuté důležité projekty. Pro někoho může být možná překvapivé, že právě to jsou pro mě důvody k odchodu. Já v tom ale vidím příležitost – předat dobře fungující celek někomu, kdo s ním bude umět citlivě pracovat a dál ho rozvíjet.
V dopisu radním, v němž oznamujete svou rezignaci, píšete: “Vnímám, že se změnily mé životní okolnosti a nedokážu se knihovně věnovat tak, jak by si zasloužila, s nadhledem, který je důležitý”. Co pro Vás bylo tím posledním impulsem ke složení funkce ředitelky táborské knihovny?
Nebyl to jeden konkrétní okamžik, spíš postupně dozrávající rozhodnutí. Když jsem se v loňském roce chopila ředitelské funkce po návratu z rodičovské dovolené, byla to zkušenost plná kontrastů. Radost z návratu do světa knihoven, do prostředí, které dobře znám a mám ho ráda, se potkávala s výzvami každodenního rodičovství. Někdy se to dařilo lépe, jindy méně – jako v každé rodině. Velkou oporou mi byl tým v knihovně i moje nejbližší rodina a okolí. Postupně mi došlo, že jen zvládat mi nestačí. Chtěla bych obě role naplno prožívat a naplnit jejich smysl – jenže v tuhle chvíli to jednoduše nejde. Začala jsem čím dál silněji vnímat, že chci být víc přítomná v životě své rodiny. A že neumím z knihovny odcházet s čistou hlavou – myšlenky na to, co je třeba řešit, mě provázely i v čase, který měl patřit domovu. Knihovna a rodinný život do sebe čím dál víc narážely.
Možná knihovnu po dokončení rekonstrukce v Jiráskově ulici čeká klidnější období. Ale spíš si to nemyslím. Po třinácti letech ve funkci ředitelky vidím, jak moc se instituce proměnila, jak se zvětšil objem práce. A změnila jsem se i já. Tehdy jsem do ní přišla plná elánu, dnes cítím, že té energie mám méně. Přibylo úkolů i odpovědnosti. Knihovna je dnes organizace o 29 lidech, s rozpočtem kolem 18 milionů korun. Loňské stěhování z Jiráskovy na Žižkovo náměstí dopadlo dobře, ale jeho realizace byla náročnější, než jsme čekali. Uvědomila jsem si, že knihovna potřebuje novou energii a svěží pohled. A mám radost, že ji mohu předat ve chvíli, kdy má pevné zázemí a otevřenost k dalšímu rozvoji.
Stěhování knihovny na Žižkovo náměstí bylo jistě náročnou zkušeností, ale zároveň velice zřetelně ukázalo, jak vřelý a osobní vztah čtenáři ke knihovně mají a že jsou připravení ji podpořit, ať už slovně, nebo i činy: vypůjčením velkého množství knih těsně před stěhováním. Co je podle vás tím receptem na dobrou knihovnu?
Knihovnice, které dokážou svou práci dělat srdcem, otevřeností i odborností. A pak určitě otevřenost ke změnám – ale zároveň respekt k tradici. O knihovnách dnes často mluvíme jako o místech, která propojují služby, vzdělávání, komunitu. Sama občas mluvím podobným způsobem. Ale chápu, že pro část veřejnosti může být tahle proměna matoucí nebo zneklidňující.
Právě proto mi přijde důležité připomínat, že knihovna je stále místem knih, čtenářů, autorek a autorů. Je naprosto v pořádku, když pro většinu lidí zůstává především místem, kam se chodí „jen“ půjčit knížka. Právě v tom je pro mnoho návštěvníků to podstatné – jednoduchý, ale důvěrný vztah ke knihám.
Zároveň mě fascinuje, že knihovna může být i prostorem pro sdílení, objevování, růst – nejen v rovině vědomostí, ale i dovedností, zážitků nebo inspirace. Umět namíchat tyhle ingredience tak, aby knihovna zůstala otevřená a živá pro různé lidi i potřeby – to je podle mě to nejdůležitější, co dělá knihovnu opravdu dobrou.
Když se ohlédnete za svým působením v knihovně, na co jste nejvíce pyšná?
Na tým. Přesněji – na ženy, které knihovnu tvoří. S láskou vzpomínám na kolegyně z roku 2012, kdy jsem nastupovala. Čas spoustu věcí uhladil, ale zpětně vidím, že jsem tehdy nebyla vždy příkladem vlídného vedení. O to víc si vážím toho, že jsme se naučily spolupracovat – a že jsme během let společně dokázaly velké věci.
Ať už šlo o změny, které nejsou na první pohled vidět – nový knihovní systém, knihovní řád, strategii rozvoje – nebo o ty, které čtenáři vnímají okamžitě: přeměny interiérů nejen na sídlištních pobočkách, ale i v hlavní budově v Jiráskově ulici, nové služby, proměnu atmosféry i přístupu.
Jsem nejvíc pyšná na to, že jsme z knihovny vytvořily místo, kde lidé cítí péči. A že ji tenhle tým umí dávat s profesionalitou i srdcem. A to je, myslím, to nejvíc.
Opouštíte knihovnu v době, kdy je rozkročená mezi Žižkovým
náměstím a budovou v Jiráskově ulici, která momentálně prochází
rekonstrukcí. Kam má knihovna nyní namířeno?
Knihovna
směřuje k nové podobě veřejné služby – otevřenější, tvořivější,
propojenější s lidmi. Rekonstrukce budovy v Jiráskově ulici není jen
technickou úpravou – je to investice do budoucnosti knihovny jako místa
pro tvorbu, vzdělávání a komunitní život. Vznikne tu podcastové studio,
makerspace, tvůrčí ateliér i přednáškový sál pro sedmdesát posluchačů.
Výpůjční služby samozřejmě zůstávají – pořád jsme knihovna. Ale přibude
prostor pro sdílení, učení i tvoření. Knihovny v zahraničí, v Helsinkách
nebo Aarhusu, ale i v Česku, např. v Třinci nebo v Písku, ukazují, jak
silným komunitním centrem se může knihovna stát, když lidem nabídne
nejen knihy, ale i prostor, čas a důvěru k rozvoji.
Táborská knihovna
má k takovému posunu našlápnuto – má tým, který umí, má strategii,
která myslí dopředu, a má čtenáře, kteří se rádi vracejí.
Zůstalo něco z vašich plánů s knihovnou v rovině plánu?
Něco
samozřejmě ano – některé věci člověk zkrátka nestihne. Ale vlastně si
teď nevybavuji nic konkrétního, co bych vnímala jako výrazně
nedokončené. Možná je to známka toho, že jsem se držela spíše při zemi a
knihovna plánovala především to, co je reálné uskutečnit.
Napadá mě ale jedna vzpomínka z úplných začátků – trochu sentimentální. Tehdy jsem měla silnou touhu pozvat do Tábora všechny své oblíbené autory. A myslím, že se to do značné míry podařilo. V knihovně jsme postupně přivítali Jiřího Šulce, Michala Ajvaze, Markétu Pilátovou, Jiřího Hájíčka a další.
Měla jsem domluvenou i návštěvu Jiřího Stránského. Měl chalupu nedaleko Tábora, znali jsme se ze skautského prostředí – byl otevřený, srdečný, vždy připravený přijmout pozvání tam, kde se něco děje. Do táborské knihovny se ale nakonec podívat nestihl. Termíny se postupně odsouvaly kvůli jeho zdraví – a pak už bylo pozdě. V paměti zůstává jeho klidný postoj k životu, síla slov a odvaha, s níž dokázal druhé vést k tomu, aby stáli za tím, čemu věří.
Poodhalíte nám, co chystáte do budoucna?
Jak už jsem zmínila v rezignačním dopise i v médiích, pracovně zamířím do neziskové organizace Junák – český skaut. Skauting je, podobně jako knihovny, moje celoživotní srdeční záležitost.
Otevřela se mi možnost propojit své zkušenosti s vedením lidí a řízením projektů s prostředím, které je mi blízké a ve kterém dlouhodobě působím. Budu se podílet na vzniku a revizi metodických nástrojů, které podporují skautskou výchovu v oddílech napříč celou republikou – a právě to bude tvořit velkou část mé nové pracovní agendy. Junák je největší dětská organizace v Česku, má přibližně 90 tisíc členů a členek.
Vlastně to vnímám jako přirozené pokračování – možnost dál rozvíjet hodnoty, kterým jsem se věnovala i v knihovně. Jen v jiném prostředí a s jiným typem výzev.
Ptala se Jana Lišková, PR a komunikace knihovny.